Po parných dnech, kdy buňky odmítaly dělat cokoliv jiného než udržovat mé tělo v nouzovém režimu, konečně opět zasvitla naděje a temné mraky zatáhly oblohu. Tělo i mozek ožívá a zvládnou přidat velice zábavný a zároveň poučný článek.
Většina studentů angličtiny to nemá lehké. Je to opravdu dřina. Pochopit všechny ty časy (proč jich mají tolik??), naučit se a správně vstřebat tu hromadu nepravidelných sloves, a co teprve předložky? A to nemluvím o stupňování přídavných jmen a jejich výjimkách, číslovkách, modálních slovesech,..atd.
„.. na předpřítomný tvar „have been“ hledí Češi s podezřením, na předminulý „had been“ s opovržením a na předbudoucí „will have been“ jako na něco, co si angličtí mluvčí vymysleli, aby angličtina vypadala exotičtěji. A jak se Čech zachová, když se s takovým tvarem setká v praxi? Asi jako chodec, kterého někdo osloví s žádostí o příspěvek na charitu. Kouká skrze něj a tváří se, že nic neslyšel.“
Když si to ale tak vezmeme, anglický jazyk je (ač se to mnohým nezdá) opravdu vcelku jednoduchý jazyk, na to, abyste se v něm domluvili. Nemusíte psát verše, či romány, to většinou po Vás nikdo nechce, ale na to abyste si na dovolené vyřídili to nejnutnější, Vám stačí pár slovíček poskládat vedle sebe.
Co ale taková čeština? Jen ve školách nás několik let drtí pravidly a jejich výjimkami, a to jsme se začali učit mnohem dřív, než jsme do školního systému spadli. Rodiče naše první jazykové pokusy usměrňovali a opravovali. Když jsme zvládli ty základní věci, přibývaly další a další. Několik desítek let nám samotným to trvalo, abychom mluvili obstojně a smysluplně. Co si asi musí myslet takový cizinec, který se do té naší jazykové džungle vydá? Že mu prales houstne před očima už po pár krocích? Že se mu gramatická pravidla a jejich výjimky omotávají kolem těla, zabředává do nich, a uvízne v nich na milion let? Že učení se češtiny je vlastně taková noční můra, či velmi důmyslný způsob jak někoho mučit?
Podívejte se sami, co o tom píše Karl Prater. Stačí kliknout na následující obrázek.
